Starokladrubský kůň byl vyhlášen Národní kulturní památkou.
Starokladrubský kůň (bělouš)
Těžký kočárový kůň (karosiér), těžký jezdecký kůň
Je naším jediným původním (autochtonním) plemenem, jehož původ
sahá do středověku. Své jméno dostal podle hřebčína Kladruby nad
Labem (založen 1579). Vznikl křížením domácích koní s dovezenými
koňmi starošpanělskými a staroitalskými a následovala čistokrevná
plemenitba. Příznačné je i trvalé používání určitého stupně příbuzenské
plemenitby. V posledních desetiletích byla vzhledem k malému počtu
těchto koní přikřížena krev koní lipicánských, orlovských klusáků a
arabských polokrevníků, když přikřížení anglických plnokrevníků
koncem 19. století selhalo.
Má dobrou, pevnou konstituci, klidný až živý temperament, výbornou povahu a poslušnost,
je tahavý a učenlivý. Je nenáročný na ošetřování zacházení. Jsou pozdní, dlouhověcí.
Více než rychlostí vynikají vytrvalostí, zejména v lehkém tahu.
Je to velmi mohutný, velký teplokrevný kůň, avšak přiměřeně ušlechtilý a harmonický,
ve výrazném typu starošpanělských koní. Má těžkou, klabonosou hlavu, zavěšenou
na dlouhém, vysoko nasazeném, klenutém, často až labutím krku, zejména u hřebců
dostatečně svalnatém. Kohoutek je nevýrazný, hřbet měkčí, bedra měkčí, lehce odsazená,
záď svalnatá, delší a skloněná. Původní střechvytá záď kladrubských běloušů se vlivem
přikřížení cizí krve a výběrem zakulatila a je i líbivější. Je dostatečně široký v
prsou, přiměřeně, někdy méně hluboký. Končetiny má silné, kostnaté, s méně výraznými
klouby a někdy i se strmějšími spěnkami. Lopatka je kratší a strmější, předloktí delší.
Chody jsou málo prostorné, ale elegantní, s vysokou akcí. Požadavkem je bílá barva - bělouš.
Starokladrubský kůň (vraník)
Těžký kočárový kůň (karosiér), těžký jezdecký kůň
Vznikl obdobně jako kladrubský bělouš na podkladě křížení domácích koní s koňmi
starošpanělskými a staroitalskými, zejména v 18. a 19. století. Po první světové
válce málem vyhynul. Na popud prof. Bílka se přikročilo k jeho regeneraci ce Výzkumné
stanici pro chov koní ve Slatiňanech u Chrudimi a využívala se při ní geneticky
příbuzná plemena - lipicáni a kladrubští bělouši. Regenerační proces byl úspěšně
dokončen roku 1974.
Má jemnou až pevnou konstituci, klidný až živý temperament, dobrý charakter,
v práci je spolehlivý, vytrvalý a méně rychlý.
Pozdě dospívá, je však dlouhověký.
Je to mohutný, velký teplokrevný kůň, s typicky klabonosou hlavou, dlouhým klenutým
krkem, vysoko nasazeným a zejména u hřebců svalnatým. Má nevýrazný kohoutek, měkčí hřbet,
někdy lehce odsazená bedra a širokou, silněji skloněnou, kulatou, ale i lehce střechovitou záď.
V hrudi je dostatečně široký i hluboký, s kratší, strmější lopatkou. Končetiny má
někdy méně suché, s méně výraznými klouby, s kratšími, strmějšími spěnkami. Má typické
chody s vysokou akcí, relativně méně prostorné. Požadovaná barva - vraník, podle možností bez odznaků.
Kladrubský kůň je zootechnický unikát.
